Letecké muzeum v Kunovicích

Verze: U
Určení: cvičný nadzvukový stíhací bombardér
Kód NATO: Moujik (Mužik)
Výrobce: Komsomolsko-amurský letecký závod č. 126, Komsomolsk na Amuru, SSSR
První vzlet typu: 7. 9. 1955
První vzlet verze U: 25. 10. 1965
Rok výroby: 1966
Evidenční číslo: 0510
Výrobní číslo: 0510
Provozovatel: Československá lidová armáda (ČSLA)

Charakteristika

Jednomotorový dvoumístný nadzvukový středoplošník celokovové konstrukce s šípovým křídlem. Kabiny letounu jsou přetlakové, klimatizované, vybavené pancéřovaným předním sklem a katapultovacími sedačkami KS-4U-22. Zadní část trupu je oddělitelná pro snadnou demontáž motoru. Přistávací zařízení tvoří zatahovací tříbodový hydraulicky ovládaný podvozek příďového typu. Nejnápadnější odlišností verze U, oproti standardní Su-7, je dvoumístná kabina, která si vyžádala prodloužení trupu o 200 mm. Další nápadnou odlišností je instalace zdvojeného přistávacího brzdícího padáku umístěného ve vřetenovitém pouzdře se zploštělými boky na svislé ocasní ploše pod směrovým kormidlem. V zadní kabině instruktora jsou krom druhého řízení a přístrojů pro kontrolu letu navíc instalovány i systémy pro imitaci poruch a odpojení ovládacích prvků přední kabiny. Na horní části kabiny instruktora byl umístěn výsuvný periskop pro lepší přehled o dění před letounem při startu a přistání. Na dvou křídelních a dvou podtrupových závěsnících mohla být nesena podvěsná výzbroj do celkové hmotnosti 1 000 kg, včetně speciální cvičné pumy IAB-500 imitující taktickou nukleární pumu 8U69.

Historie

Zpočátku byly pro výcvik pilotů nadzvukových stíhacích bombardérů typu Su-7 používány podzvukové dvoumístné MiG-15 UTI. Ty se ovšem ukázaly pro výcvik pilotů Su-7 jako nevhodné, a to především kvůli znatelně menší vzletové a přistávací rychlosti. Proto byla Suchojova konstrukční kancelář pověřena vývojem dvoumístné cvičně-bojové modifikace Su-7 se zdvojeným řízením, která dostala označení Su-7 U (U = učobnyj). Vývoj byl zahájen v roce 1964 a ještě téhož roku dokončen. Vzlet prvního prototypu proběhl 25. 10. 1965 na zkušební základně v Žukovském u Moskvy. Základ konstrukce vycházel z jednomístné varianty Su-7 BM, ale přístrojové vybavení a další instalace, včetně zdvojeného přistávacího padáku, byly převzaty z pokročilejšího typu Su-7 BKL. Sériová výroba probíhala od roku 1966 do roku 1972, kdy bylo vyrobeno celkem 365 kusů. ČSLA získala v letech 1966 až 1967 3 letouny z 5. série a 4 letouny z 10. série.

Životopis

Suchoj Su-7 U (0510) byl vyroben v říjnu 1966 a po dokončení zkušebního programu u výrobce byl předán ČSLA. Ta jej v dubnu následujícího roku nasadila u 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku v Čáslavi a později se stroj přesunul k 20. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku Náměšť nad Oslavou. V Náměšti stroj nalétal rekordních 2 002 hodin a 15 minut, což bylo nejvíce ze všech sedmi Su-7 U dodaných k ČSLA. Celkem letoun absolvoval 3 531 startů a 3 522 bojových obratů. Z provozu u ČSLA byl stažen v roce 1986 a definitivně byl vyřazen ke dni 21. 7. 1988 – předáním a uložením do Letecké vojskové opravny Přerov-Bochoř.

V muzeu

Su-7 U byl do muzea dopraven pozemním transportem v červnu 1990 z Leteckých vojskových opraven Přerov-Bochoř.

Příjezd na kunovické letiště. (Foto: Albert Orlita)

Zajímavosti

Zadní kokpit je v horní části překrytu vybaven periskopem, který musel instruktor, z důvodu špatného výhledu vpřed, vysouvat při startech a přistáních.
Za celou svou leteckou kariéru byla na letounu provedena výměna celkem 265 různých zařízení, agregátů a přístrojů včetně čtrnácti výměn motoru (z důvodu vyčerpání životnosti nebo závad). Celkově letoun spotřeboval více než 11 milionů litrů paliva.